Začalo to v sobotu 6. srpna 1988 v 0:00 hod. Instrukce jsme dostali všichni skoro shodné. Sejdeme se na nádraží. Poznávací znamení - igelitové sáčky s ustřiženými rohy přivázané provázky na rukou. Každý stejné pokyny, akorát nádraží nebylo jediné. Jirka, Ája, Míša, Petr a Monika se sešli v Babicích, Pavla s Luborem a Tomášem v České, "Mamina", Šárka, Ríša, Jano a Vašek ve Střelicích.
Přesně o půlnoci se ve všech těchto lokalitách odehrála situace jako vystřižená z hororu. K hloučkům nešťastníků se blíží z temnoty cosi strašného. Hrdla všech jsou stažená děsem, stvůra nestvůra po nich vztáhne své pařáty, podává jim další instrukce a mizí ve tmě. Tak to nyl začátek léčebné kůry, kterou nám připravili Bóža, Franta a Mirka.
Všichni jsme se sešli pohromadě ještě týž den odpoledne na Mohyle míru u Slavkova. Cesta tam nebyla jednoduchá. S igelitovými pytlíky naplněnými vodou do Brna, kde byla polovina z nás oslepená, pak s barety na hlavě vlakem do Ponětovic a odtud pěšky na mohylu. (pozn. autora: Brňáci jsou nějací divní lidé. Pokud jsem si všiml kolemjdoucích, tak si buď ťukali na čelo, nebo kroutili hlavama.) Sotva jsme si trochu odpočinuli, už si nás přebral lékařský personál Pavilonu B.
Výňatek z lékařského deníku:
6. 8. 1988 15:00
pacienti byli podrobení vstupní prohlídce. Zdá se, že všichni vyhovují naším potřebám. Zatím jsou sice trochu nepodajní, ale však my je zlomíme. Nebude to špatný materiál pro naše pokusy.
Teprve zde jsme se všichni pořádně seznámili. Vyrazili jsme do Šlapanic, kde jsme měli přenocovat v Bóžově rezidenci. Večer jsme pozorně vyslechli Frantovu přednášku o škodlivosti jídla. Noční běh na hřbitov nás jemně upozornil, že v pavilonu B si příliš nepospíme.
V neděli nás čekala cesta do Mikulova. Bláhový, kdo by si snad myslel, že pojedeme pokojně vlakem až tam. Jeli jsme ovšem pouze do Šakvic a odtud pěšky. První kdo byl proti byla Dyje. V místech, v místech kde bude zanedlouho další Novomlýnská nádrž jsme ji chtěli překonat nikoli snad suchou nohou, ale alespoň suchými batohy. Povedlo se nám to díky geniální lanovce, kterou jsme vykouzlili z lana, provázku a Janovi karabiny. Za Dýji nás čekala pohodlná cesta k Pavlovu. Nad námi slunce a 30°C ve stínu. Nad Pavlovem hradba Pálavy. Do Mikulova jsme dorazili za tmy. Někteří si mysleli, že horší utrpení už nás nemůže potkat.
Z bláznova zápisníku:
Neblázněte, já už nemůžu!
Z lékařského deníku: První test "Co všechno člověk vydrží a co nevydrží dopadl neúspěšně. Nepodařilo se nám najít hranice lidských možností. Všechny sledované objekty test přežily.
Pondělní program ale předčil všechna očekávání. Ještě, že jsme museli pracovat, člověk si přité namáhavé dřině alespoň odpočinul. Při našem pobytu v Mikulově totiž po práci nenásledoval odpočinek, jak bývá obvyklé, ale zábava. A to zábava organizována naším vedením zřejmě za účelem naprosté fyzické a psychické likvidace účastníků. Tak v pondělí to byla "Kratochvilná hra 4x4" při níž každý z nás běžel postupně z Kozího hrádku na různá místa v okolí. Naše výkony byly v pravdě heroické. (Jirka doběhl ke kapli Svatého hrobu na Svatém kopečku a zpět za 18 min.)
V úterý se nás, vysílené účastníky snažili dorazit "mnohonožcem". Hrou při které jsme obíhali do úmoru zámek, nejčastěji s dívkou na zádech.
Ve středu, jako odměna za dobré chování, nám byl ukázán židovský hřbitov. A ze hřbitova rovnou pod zem. Do jeskyni na Turoldu. Program to byl náročný a snad pouze zázrakem, či šťastnou shodou náhod jsme ho všichni přežili. Dokonce některým (dívkám) tak otrnulo, že začaly zlobit. Tak se stalo, že jednoho večera nenašli chlapci své zubní kartáčky. Snažili se vyřešit věc po dobrém a netrestali tedy dívky jinak než líbáním po požití česneku. Druhy den však došla trpělivost a dvě hlavní vinice (Mirka a Mamina) pod studenou sprchou prozradily, kam kartáčky ukryly. Od té doby zavládl v našem společenství opět klid a mír. Vlastně jen mír.
Čtvrteční odpoledne jsme věnovali turnaji v ringu. Ringo je hra, která prý podporuje všestranný harmonický rozvoj osobnosti.
Z lékařského deníku: "Ty brďóó, to je schýza"
Večer se pak konalo tradiční přijímání nováčků výstupem na kopeček a kupodivu opět se obešlo bez vážnějších zranění.
Týden rychle utekl, najednou byl pátek a my jsme skončili s prací na Foërstrově bráně, kde Ája s Monikou udivovaly turisty svým nevšedním zpěvem.
Po skvělém obědě (kynuté knedlíky) jsme se dočkali i klidu. Podívali jsme se na zámeckou věž. Za zaznamenání stojí pád Frantových brýlí z ochozu věže. Brýle tento pád přežily bez nejmenšího poškození a František je dole našel jistě jenom proto, aby mu je Jirka den na to dokonale rozšlápl. Idyla samozřejmě nemohla trvat dlouho. Na večer, už bez Rýši, který odjel předčasně domů, jsme byli po dvojicích vysílání do okolních vesnic. S sebou minimum věcí a úkol: ve vesnicí si obstarat za práci večeři, sehnat co nejvíce razítek a přenocovat na zajímavém místě.
Vyrazili jsme jako utržení z řetězu. Po týdnu opět na svobodě. Nezneužili jsme však toho, ale poctivě jsme plnili úkoly. Mezi pohostinným moravským lidem a v krajině plné vinic a sklípků to ostatně nebylo nic těžkého či snad dokonce nepříjemného.
V sobotu jsme se sešli v 5:00 hod. ráno v Pavlově. Odtud jsme se vydali stopem (někteří pěšky) do Lednice. Prohlédli jsme si zámeckou zahradu a minaret a opět značně komplikovaně odcestovali do Mikulova.
Sobotní noc či spíše nedělní ráno bylo štědrovečerní. Dávali jsme si dárky, zazpívali při svíčkách koledy a začínali být smutní, že to všechno končí. Balili jsme, ještě si stačili prohlédnout zámek i zevnitř. Z Pavilonu B jsme odjížděli nevyléčeni v neděli 14. srpna 1988.
Z lékařského deníku: To jsou blázni.
Z bláznových zápisků: Tady se snad všichni zbláznili
