Psal se datum 11.7.1987. Sluníčko nesnesitelně pálilo, na stromech se nehnul ani lístek, bylo dusno a rojili se komáři.
A v tomto překrásném nečase se ze tří různých míst vydaly tři různé skupinky lidí na strastiplnou pouť po části Jižní Moravy.
Počátky konce jejich útrpné cesty byly vesničky Zaječí, Rakvice a Podivín. Po dobrodružné a žíznivé cestě na které nás hubili komáři jsme se konečně dostali k vytouženému cíli, který byl v zámeckém parku v Lednici.
Tam, v zámeckém minaretu, každá skupinka předvedla "divadelní" hru na 10 slov, kterou si cestou svědomitě připravovala. Po tomto všelidském seznámení, jsme se pomalinku začali ukládat k vytouženému spánku.
NEDĚLE
V neděli se nic nedělá a proto jsme odšlapali poctivých 12 km, ale to předbíhám. Probudilo nás krásné slunečné ráno a opět komáři. Po ubohé snídani, co kdo našel, to snědl - jsme šli na smluvenou prohlídku zámku.
Skončili jsme s veškerým prohlížením a tu se z naších řad vyklubali "vedoucí", kteří se až do této chvíle s námi pohybovali inkognito, a jistě se moc dobře bavili. Byla to od nich taktická chyba, protože když nám oznámili, že nás čeká další cesta do Mikulova, a to pěšky, začali jsme jim značně spílat. Jenže co naděláš?, a tak jsme šli. Trošku si nás i udobřili, když jim i nám dovolili osvěžit se za Lednici koupeli v Apolu.
A šli jsme dál, až jsme za různých skopičin, dorazili do Valtic, uhasili žízeň a podali protest, že dál nejdeme a tak jsme jeli vlakem do místa očekávaného místa našeho pobytu - M I K U L O V A
Tak toto je trojice naších "velitelů" - zleva Roman, Miluna a Míla
při seznamování v Lednici na náměstí
Břeclav - to už se budeme loučit
Takhle vypadá velmi smutnící Libor
PONDĚLÍ
tak už tu máme pondělí 13. (nešťastné?) snad.
Roman nás vyhnal na rozcvičku "trávu", pak jsme se vydatně nasnídali a vyrazili do práce. Ta se stala běžným denním rituálem až do 15,30, po tomto čase již byl každý den zcela jiný.
Ale ani v době pracovní jsme nezaháleli a o zábavu nebyla nikdy nouze, hlavně při tzv. hodinách rétoriky (pozn. aut.), kterými končila každá jídelní přestávka.
Rétorika - každý člověk napsal na lísteček téma, o kterém by se chtěl něco dozvědět a každý den si tři dobrovolníci vytáhli jedno téma o kterém jsme si pak vzájemně vyměňovali své názory - dobře se při tom trávilo.
Po skončení práce jsme si dali svačinu a hurá na "bojovečky". Jako první jsme si odběhli malý azimuťák za pokladem. Na zpáteční cestě jsme si zahráli "přírodní pexeso". To jsme si ve dvojicích svázali nohy k sobě a za belhání se po loučce jsme hledali stejné obrázky pexesa. Když jsme se konečně vrátili do našeho sídla, chtěli jsme si odpočinout, ale Miluna odpočinek neznala, tak jsme si sedli kolem ohniště - jídelního stolu a každý jsme si vyrobil krabičku, do které nám ostatní házeli barevné korálky za radost, sympatie a obdiv. Když už bylo vše uděláno a hotovo, každý jsme o sobě něco řekl, abychom se trochu seznámili. A to už se začínalo šeřit, ale teď právě začalo to pravé. Miluna nám nakázala, abychom si zavázali oči a chytili se v zástupu za ruce a náš vedoucí spolek nás začal někam odvádět, bylo to hrozné, tma jako v pytli, k tomu ještě slepí, ožralové nás cestou párkrát otravovali a chtěli se připojit. Nevěděli jsme nic, nohy jsme si lámali, hlavu taky, kam vlastně jdeme, že by evakuace? Šplhali jsme někam do kopce a tu Miluna rozkazuje: "… stát, sednout, šátky dolu …" No to byl pohled, před námi krásně rozsvícený Mikulov! Že by na naší počest? Ale né, seděli jsme totiž na Sv. kopečku.
To taky byla poslední akce toho 13. pondělí. Pak jsme všichni značně unaveni usnuli.
Ještě nutno podotknout, že tuto akci jsme absolvovali ve slovanských oděvech, neboť jsme před tím slavnostně zahájili týden vztyčením vlajky - brontíci jsou doma.
Hodina rétoriky
ÚTERÝ
tak teď čtvrtý den, letí to strašně. Ráno rozcvička "Cecílie", snídaně, práce, oběd, práce, svačina, oko za oko.
Totiž další bojovečka. To bylo největší sportovní klání v celém týdnu. Bylo nás pět - družstev - Vzájemně jsme si dávali úkoly jako:
Vyběhnout na kopeček, zjistit spoj do Vídně, velký okruh (t.b. přes obě náměstí v Mikulově, no skoro celé podzámčí) - poslepu, po třech, s trubkou lešení, krosnou a jinými předměty.
Po tomto kláni jsme byli úplně odepsaní a tak nám Miluna slíbila oddych, sedli jsme si opět u kulatého stolu a … Miluna pustila kazeťák prý: "Malujte při hudbě, to vás uklidní" Ha, ha, ha, to jsme si odpočinuli. Večer jsme poseděli u ohýnku a pak se šli konečně vyspat.
1. oběd u kulatého stolu
Břeclav - před odjezdem - skok na zmrzlinu
STŘEDA
další den, ten čas byl prostě neúnavný tentokrát nás na rozcvičku vyhnala Miluna, pustila svůj přístroj - a poskoky, aerobic - po ránu, to snad ne! Ale ano! A už to jelo!
Potom stejný denní rytmus - snídaně, práce, oběd, práce.
Po odpolední svačině jsme měli malý oddych - seskupili jsme se do hudebních skupin, složili skladby a předvedli svá veledíla obecenstvu - hráli jsme totiž na absolutně nehudební nástroje. Potom jsme pořád pokračovali v kultuře, měli jsme malou prohlídku vernisáže - potom prý - zahálení bylo dost. Teď zase něco fyzického a proto Barskydy, barskydy aneb nahrab co zmůžeš. Pak jsme si "zatancovali" valčík slepců - tj. skupinky po třech jsme úplně poslepu vařili a jedli vajíčka. Na závěr dne jsme se seznámili se hrou garnischa - je to něco jako gorodky. Nakonec jsme usnuli sladkým spánkem.
Jeden z nás, chemiků už nevydržel šlapací zátěž, ale stejně šel dál a hezky po svých.
Tak takhle zničeni
jsme odjížděli domů.
ČTVRTEK
zase ráno, zase rozcvička - zlatá brána - zase snídaně, zase práce.
Proti jednotvárnosti první 1,5, třetiny dne jsme se postavili my, služba tohoto dne, později záslužně i nezáslužně nazývaná chemiky. Ke svačině jsme totiž urputně pracujícím kolegům (i leginím) navařili hrnec modré hrachové polévky, která všem velmi chutnala. K obědu jsme pro změnu navařili další hrnec, tentokráte červené krupicové kaše. Nevím proč, ale několik lidí se na nás už při obědě řítilo se vztaženými nástroji v rukou.
Zbytek dne po práci byl odpočinkový. Šli jsme na prohlídku hrobky, kde jsme se seznámili s velmi sympatickou mladou dámou Maruškou. Poté jsme si prohlídli práce právě restaurovanou židovskou synagogu, vše za odborného výkladu ing. arch. Leoše.
Večer jsme strávili psychohrou "noční obrazy", u které jsme se mj. také docela prospali.
Toto je sice z jedné víkendovky, ale považuji za nutné dokumentovat tuto svatební hostinu.
Svatební dort, autoři - no kdo jiný než chemici
PÁTEK
den následující po čtvrtku, další ráno 17.7., snídaně, práce, oběd …………
Po práci Miluna prohlásila, že uděláme výzkumnou expedici na Severní pól, aneb pochod eskymáků. Ve 30°C stupnice jsme na sebe navlíkli pomalu všechno oblečení, co jsme s sebou měli a vyrazili jsme kam? No přece na Sv. kopeček. Sněhu bylo až po kolena a mrzlo až praštělo.
Po návratu nám Miluna oznámila, že nás čeká největší "bojovečka" týdne - Vigílie - to jsme se rozdělili do dvojic, sbalili asi 5 švestek a vyrazili po krásné moravské Pálavě. Nebylo to však tak jednoduché, vždyť to vymýšlela Milunie!
A tak jsme tedy šli bez jídla, bez peněz a ještě jsme cestou měli vymyslet povídku a udělat interviu se zajímavou osobou (či ami).
Sraz jsme měli v sobotu ve 14,00 hod. v Klentnici. Tam jsme se všichni s veselou přivítali a zahráli si soft.
Večer nás čekala v Mikulově Miluna a hostina.
Poseděli jsme u slavnostního ohně stáhli vlajku, a všem nám bylo tak nějak smutno, že ….. už ……. ten ……. týden ……. Končí.
V sobotu v klentnici,
talent se nezapře.
NEDĚLE
nic nezbylo než zabalit, uklidit a odebrali jsme se na nádraží a z Břeclavi se rozjeli do svých drahých domovů, kde už nás netrpělivě vyčkávali rodičové s vanou teplé vody a bohatou večeři.
I když jsme všichni trochu smutnili, už jsme se těšili na první víkendovku.
