Jako již několik let, i letos se konala akce na záchranu bleduli letních ze dna budoucí spodní novomlýnské nádrže. A je pro tuto akci typické, že i letos byla Dnem posledním.
Již v květnu ti z nás, kteří tušili, starostlivě vzhlíželi na zachmuřenou oblohu, dštící přívaly vod, a tázali se: Bude vůbec po takových deštích Dno?"
Ti z nás kteří volali na ČSAV Ing. Tondovi Bučkovi jakožto osobě nejpovolanější, se dočkali vyhýbavých odpovědí, v nichž slůvka "snad" a "možná" byly nejpoužívanější.
To nás však zdaleka neodradilo a v pátek jsme se vydali do Mikulova. Po tradičně krátkém spánku jsme ráno vstali, zabalili rýče do novin (aby si řidič autobusu nemyslel, že ho chceme unést třeba do Znojma) a svezli se autobusem do Dolních Věstonic. Odtud jsme, po bohaté snídani (většinou mléko a rohlíky ze samoobsluhy), vyrazili na místo srazu. Šli jsme přes Děvičky, abychom viděli budoucí místo setkání s úskočnými bledulemi.
Z Děviček se nám naskytl hrůzný pohled: širé vodní pláně, bičované nehostinným vichrem, se rozprostíraly široko daleko. Výkřiky hrůzy nám odumřely na rtech a my jsme jen oněměle zírali na ten strašný výjev.
Pak si pozornější z nás všimli, že ke křižovatce u Pavlova, kde byl sraz, se blíží nepatrné tečky. Když jsme se spustili ze strání Děviček, stály se z těchto teček lidé s rýči. Všechny oči se s němou otázkou upíraly k Tondovi Bučkovi, jehož majestátní postava se rýsovala proti vycházejícímu slunci, které v porovnání s ním vypadalo bledé a mdlé.
Pak Tonda zvedl královským gestem ruku. Jako na povel přestali ptáci zpívat, vítr dout a vlny šplouchat. "Jsou tam", ozval se jeho hlas. Potom máchl rukou neurčitým směrem s elegancí, jíž na drobnostech nezáleží. "A my je najdeme", dodal přesvědčeně.
Samozřejmě jsme věděli, že má na mysli bledule a vydali jsme se za ním. Asi po 400 m chůze jsme došli k Místu rozhodnutí. Zde již šlo do tuhého, neboť se dále po souši nedalo pokračovat. Po jistém váhání jsme však dospěli k závěru, že po vodě se chodit nedá, takže drsnější jedinci vstoupili do vody. Přitom nás doprovázely obdivné pohledy, cvakání spoušti fotoaparátu a dokonce i vrčení filmové kamery.
Voda byla příjemně chladivá, což jsme si ale neuvědomovali, neboť nám v ní vlivem chladu neprobudila v nohách krev.
Asi po hodině chůze ve vodě jsme našli místo, kde bylo možné vidět nad hladinou aspoň květy bleduli. Hloubka tam byla jen asi 80 cm, takže ideální podmínky. Výhodu měli lidé s dlouhýma rukama, neboť to mohli aspoň nahmatat, kde rostlinky vylézají ze země (resp. ze dna), aby tam mohli přiložit rýč.
Já jsem se po několika bledulích, úspěšně přeseknutých, raději sám přičlenil ke skupině nosičů, kteří bledule v bedničkách nosili ke gazíku, který je odvážel na místo sázení.
Na podmínky, které jsme měli , bylo přes 2 000 přesazených bledulí slušným výkonem.
Poté co jsme se dopravili do Mikulova (za zmínku stojí příhoda Jardy Volfa, kterému kvůli čekání na smaženou makrelu v restauraci téměř ujel autobus z Dolních Věstonic do Mikulova), jsme poseděli u ohně, abychom poznali, jaký je to pocit, mít nohy v teple (tj. téměř v ohni).
No a v neděli jsme se rozjížděli ku svým domovům s pocitem, že jsme udělali kus práce pro záchranu toho, co se nerozumně ničí.
