Zatímco mnozí z nás zaslouženě odpočívají po vykonané práci, já se spolu s batohem hrnu na Zvonařku, idol všech autobusových nádraží. Bohužel, u čísla, které čas smetl z lavice vědění, není zatím nikoho podobného - praštěného. Ze žalu vytahuju včerejší Pražský večerník, abych zvěděla co nového v našem městě stověžatém. Podivný smích mě však nenechá dočíst …Takže teď stojíme na zastávce tři: BÓŽA, ROMAN a samozřejmě já - PAVLA. Čekáme na MILUNU, a abychom se nenudili, pěkně si o ní vyprávíme. Dovídám se i o kuchařském umění své dlouholeté přítelkyně a nestačím se divit jaké nadání v tomto oboru má. O špagetách se nepřestává mluvit ani po příchodu MILUNY. Hovor nabývá veselejšího rázu. Až v autobuse se mluvící mírně uklidní a načínají i nová témata. Nakonec vítězí nový směr tzv. "galinismus" (= myslíme stejně, mluvíme na stejné téma, ale stejně si nerozumíme). Bavíme se všichni. Ale hovoří stále jen BÓŽA s MILUNOU, což se této akci stává osudným.
V Mikulově nás již nedočkavě vyhlíží SMÍŠEK. Ale než se sní stačíme seznámit, mizí spolu s BÓŽOU v temných ulicích města Mikulova. Roman, MILUNA a já - PAVLA už notnou chvílí poskakujeme přede dveřmi. Bavíme se společným ústním projevem. Vrací se BÓŽA , SMÍŠEK a klíč, kterým jsou dveře odemčeny. Tak se dostáváme na půdu, kde nás trpělivě čeká spousta nádherné práce. Bez práce nezůstávají ani nově příchozí KAREL a později JOHANKA.
Téhle noci už nikdo nepřijel. A měl štěstí. Neboť ač jsme pracovali až do 24. hodiny, koláče jsme nedostali. A ještě navíc jsme byli nuceni procházet se nočním Mikulovem a čekat až uschne mokrá podlaha, která nakonec stejně neuschla. U jednoho z mikulovských domů jsme narazili na vůní pečiva. Jenže vůní se člověk nenají … A tak jsme o něco málo později (asi ve 2 hod.) smutně uléhali do svých spacáků, abychom ráno v 6.30 hod. mohli být vyštváni ze svých pelíšků.
pondělí 29.12.1986
BÓŽUV a MILUNIN teror neznal mezí. Dupání po nohou (já - PAVLA), vysypávání ze spacáku (SMÍŠEK), nucený kotoul vzad (JOHANKA), nedobrovolné oblékání (ROMAN) nám moc veselí do nového dne nepřidalo. Snad jen KAREL tolik netrpěl, proto mu to večer tolik myslelo.
Snídaně v mlíčňáku. Dobré jídlo nám trošku vylepšilo náladu. Ale brzy nás dobrá nálada opět opouští. Venku mírně poprchá. Přerovnáváme dřevěný desky, aby tyto mohly být znovu přerovnány. Hrozně se nám to líbí. Takže nás mrzí i pauza na jídlo. Jídlo je dobré, protože je připravovala MILUNA. Ale musím se divit tomu, že se všichni kolem diví. Po obědě se zase s veselou myslí vrháme do práce. Jde s náma i EIFEL, který dorazil během oběda. I PÁJA, když nás spatří, neodolá, odhodí batoh a spěchá nám pomáhat. O několik hodin později pilně pracujeme opět na půdě. Dnes už je podlaha suchá, a proto ji pokrýváme igelitem.
Bóža se vesele hrne pro 3 m stromeček. Ale po chvilce se vrací, neboť zjistil, že sám není nic. Bere si pomocníky a spolu s nima odchází. Po mnoha minutách se Bóža s pomocníky vrací, nesou obrovský strom, obrovský stojan a malé krásné ozdoby. To už s námi nějakou tu vteřinu tráví Bába, která také nedokázala nepřijet. Zdobíme stromeček. To je krása! Jsme nadšení. Zpíváme koledy. BÁBA s EIFELEM se vytratili. Zalézáme do spacáků, aby nám nebyla zima. Abychom se nenudili, hrajeme hru, které se říká balustráda. Opravdu se nenudíme. Po balustrádě nám Bóža předčítá šíleně dlouhej text a my máme odhalit nesmysly, které v něm jsou. Za to pak dostáváme body. Někteří body nedostávají. Tento večer přijeli JIRKA a LIBOR. Ani se nám to nechce věřit, ale už ve 22 hod. je nám dovoleno spát. Tentokrát jsme něžné pobrukování akumulátorů (Pavla měla na mysli akumulačky - poznámka přepisovatele) před BÓŽOVÝM zákrokem ubránili. Všichni rádi usínáme ovšem až na BÓŽU a MILUNU. Bóža se snaží přehlušit akumulátory, v čemž ho MILUNA silně podporuje. Ač jsme BÓŽU i MILUNU několikrát okřikli, oba melou dál, až z toho nakonec přece jenom usínáme. BÓŽA s MILUNOU však ne. Melou až do příchodu BÁBY a melou i po té, co BÁBA usíná. Konečně ve 2 hod. ráno MILUNA s BÓŽOU vzájemně zničeni usínají.
úterý 30.12.1986
V 8.30 nás BÓŽA konečně probudil. Všichni jsme zničení. My z přespání, MILUNA s BÓŽOU naopak. Pro změnu snídáme opět v mlíčňáku. MILUNA nám na půdě čte v rámci své vysoké funkce v SPOM. Po obědě vyrážíme do Valtic. Mnozí jsou přesvědčeni, že právě nastaly letní časy. My nevěřící si to soustavně vtloukáme do hlavy, abychom mohli také uvěřit. Už ve vlaku si mnozí svlékají přebytečné oděvy. My nevěřící po chvilce váhání konáme totéž. Pro letní počasí jsme si sebou nevzali netradiční vozidla na sjíždění zasněžených kopců. Naproti nám po silnici kráčí navlečený Pepa, který netuší, že je léto. A naši zprávu o příchodu léta nebere vážně.
Ve Valticích právě probíhá oběd. Ze slušnosti odmítáme, poněvadž jsme již obědvali a dobře obědvali. Radostně si s valtickými potřásáme rukama a chrlíme na sebe svá jména. Máme možnost poslouchat program nové radiové stanice Valticano. Program je však nevalný. Ničím se neliší od programů jiných radiových stanic. Potom nás jedna z valtických dívek vyzve hrát hru, abychom se vzájemně lépe poznali. Hrajeme si na zajíčka v jamce, kolo se nám polámalo, mrkanou… I když jsem nové lidi nepoznala, byla to legrace.
Teď se musíme rozdělit do skupinek. Skupinky obsahují vždy 3 lidi. 3 lidi jsou vozidlo. Vozidlo bude soutěžit, a proto musí mít reklamu a číslo a hokejku. Potom vozidla odjíždí hromadně na start. Start je v parku. Park je velký, veliký, velikánský. Je 7 okruhů. Spolu s KARLEM a BÁBOU jsme vytvořili nádherné vozidlo. START. Vozidlo skáče, vozidlo běhá, vozidlo se plíží, vozidlo se rozpadá, vozidlo chodí, vozidlo už nemůže. Všichni už věříme, že je parné léto. Vozidlo běží, vozidlo leží, vozidlo svítí. Jen BÓŽA a privilegovaná MILUNA nejsou vozidlo. Neustále nás z výchozího postavení dirigují. Podivně se kymácejí navlečení ve vaťácích. A sabotují letní počasí. Vozidlo konečně doráží do cíle, aby se tam opět proměnilo ve 3 lidi s hokejkou.
Po hře se konečně můžeme posadit, sledujeme kouzelné kouzelnické vystoupení. Potom je přednáška o architektuře, která se ke konci mění v besedu. Během přednášky se objevil FRANTA. Je to velice zajímavá přednáška, jsme ale poněkud unaveni, takže se nemůžeme plně soustředit. Už jsme si mysleli, že nás nic nemůže překvapit. A přece. S hokejem v létě opravdu nikdo z nás nepočítal. A poněvadž valtičtí byli lépe připravení, připravili nás o vítězství. Při zajímavých filmech Jaro a Vršava 83 jsme si doplňovali energii chutnou stravou. Na poslední chvíli jsme v konírně s valtickými natáčeli náš společný zpěv. Ale poněvadž jsme spěchali, nebyla nahrávka nejkvalitnější. V spěchu jsme se rozloučili a hnali se na vlak. Ve vlaku se zdravíme s LUBOŠEM a ZDEŇKEM. Přijíždíme do Mikulova, kde nás čeká velké překvapení ve formě nových spolutravitelů mikulovského letního Silvestra. Ruku nám podává VĚRA, LENKA, SAM, VĚRA + JAREK, JIŘKA, PANTÁTA, ŠÁRKA + ZDEŇEK. Celí zničení nakonec uléháme k zasloužilému spánku. Noc opět sabotují BÓŽA a MILUNA a tentokrát i FRANTA. Zpátky na půdu se vrací velice hlučně, a tak jsme nuceni tvrdě bránit náš zasloužený spánek.
středa 31.12.1986
Opět vstáváme pozdě, opět snídáme v mlíčňáku. Jdeme navštívit Dittrichsteinskou hrobku. Pod odklopeným víkem rakve vidím starou mrtvolu rozpadající se hraběnky. Hrobka se líbí nejenom nám … i holubů je tady dost a dost. Jenž e holubi si na rozdíl od většiny lidí místo na vykonávání potřeby nevybírají. Proto jsme nuceni prodírat se silnými nánosy holubího trusu. Všechno je krásné! Až do doby, kdy dostáváme od BÓŽY úkoly a pokyny k nové zajímavé hře s krabičkama. V krabičkách jsou uloženy vždy 3 lístky. Na lístcích jsou slova jako: jdi …, vrať se …, a jiná slova a číslice. Krabičky jsou prozíravě uloženy na různých místech a v okolí mikulovského zámku. Vždycky jsou 3 krabičky pohromadě. Je 10 míst no spíš škvír, kde jsou tyto krabičky schovaný. Hra končí na Kozím hrádku, protože tam prý čeká sladká odměna. Než stačím oblítat všechny krabičky, poněvadž jsem zvědavá napřed než chytrá, ve strašidelným sklepě spoře osvětleným svíčkama leží už jen pár obálek. Spolu s KARLEM si berem své poslední obálky a smutně se díváme po sladké odměně, která už zřejmě zmizela v v útrobách našich šikovnějších kamarádů. V obálce taky není nic světobornýho, jen nějakej hloupej text z doby, kdy jsem ještě nebyla na světě.
Vracíme se na půdu, spolu s ostatníma čekáme na oběd. Čekáme dlouho, a tak hrajeme hry. Navečer jsme se oběda konečně dočkali. Je to oběd slavnostní, dobrý a jídla je moc. Zbude i na další dny. MILUNA musí mít opět něco extra. Povyšuje sebe a LIBORA do rodu královského. Nás nazývá svýma poddanýma. Naštěstí ji nikdo nebere vážně. Pod vánočním stromečkem se během večera nashromáždila spousta dárečků. Všichni jsme byli asi moc, moc, moc hodní. Všichni se na sebe usmíváme. Nejmladší Ježíšek PÁJA začíná rozdávat dárečky. Všichni se usmíváme ještě víc, tentokrát na dárečky. I já jsem dostala hodně dárečků, proto se také hodně usmívám. Potom se hrneme ven, abychom uviděli malé mikulovské moře. Všechno to souvisí z nesmyslem z Kozího hrádku, který skrývala ta podivná obálka. BÓŽA rozbil sklenici, a tím prý pokřtil loď Lauru, která byla spuštěná na malé moře v rendlíku. Laura se neustále kymácí a potápí, protože netrpěliví pasažéři zahlédli v dáli Velikonoční ostrovy. Tam taky zakotvíme, abychom mohli znovu zalézt na půd
Tak jsme rozděleni do 4 skupin. Dostáváme hroudu moduritu a slovní doslov od FRANTY, týkající se Vel. Ostrovů. Se slovy: tvořte se vrháme do spodobnění soch, které se prý na ostrovech nachází. Hodnocení je podle knihy, kde jsou tyto sochy na několika fotografiích. Stejně je nejlepší družstvo agrárníků, ač od dalších 3 skupin jsme neobdrželi ani jediný bod a samo si bod dát nemůžeme.
Bereme sebou lampiony, prskavky, svíčky, sebe, hrníčky, skleničky a ubíráme se na Svatý kopeček řádně oslavit Silvestra (= poslední den r. 1986 a zároveň den první r. 1987). To je radosti! Na kopeček jsme s úspěchem dorazili i přes ohromný vítr. Lampiony svítí, prskavky prskají, my se radujeme, připíjíme si na zdraví, dáváme si pusy a potřásáme si rukama, a k tomu všemu hodně zpíváme, aby bylo vidět, že se radujeme. Nakonec se vracíme na půdu, kde jsou nám opět útěchou naše milované spacáky. Ač jsem doufala, že si na chvíli od své domoviny odpočinu, doufala jsem marně. K uším mi doléhá Beteština tak jadrná, že nad ní není.
čtvrtek 1.1.1987
Celou noc mě betešské meše nedaly spát. Pořádně se mi pomstily. Dlouho, dlouho jsem se těšila na vstávání, až se konečně kolem poledne vstávalo. Snídáme cukroví a jíme zbytky z předešlých dnů. Některé masky si na sebe berou podobu pravých masek. Některé masky si ponechávají své masky. A tak společně kráčíme vstříc Mikulovu. U borovice se nám pravé masky předvádí. Několikrát se pro velký úspěch fotíme. Loučíme se s KARLEM. Na hřišti za Kozím hrádkem se snažíme naučit country tance. Ty jsou v našem podání natolik originální, že nakonec hřiště opouštíme. Vracíme se zpět na půdu. Tam na sebe pravé masky berou podobu svých masek. To je radosti! Nikdo, kromě KARLA, nechybí. Byli jsme zase rozdělení do skupin, abychom si mohli lépe zahrát na zvuky. Je to moc krásna hra, protože u ní musí být tma. Ozývají se různé zvuky a my si můžeme představovat, co by to bylo, kdyby bylo světlo.
O něco později ověšujeme půdu spacáky, snažíme se vytvořit 3 prostory. Pak se vrací BÓŽA, MILUNA a FRANTA. Každý si bere jednu skupinu a jeden prostor. Hrajeme hru - Noční obrazy. A protože je to hra náročná a dlouhá, jdeme spát až kolem 3 hod. ráno. To už se s náma někteří kamarádi loučí (SMÍŠEK, CVRČEK).
pátek 2.1.1987
Neustále nás někdo opouští. Loučení je těžké. Ale musí být, aby si člověk to krásné, co mu předchází. Uklízíme půdu. Vaříme si poslední oběd. Uklízíme taky kolem krbu. Balíme se. Pro FRANTU a BÓŽU vyrábíme z legrace poslední dárky. Odcházíme na vlak a po cestě se zbavujeme cukroví. I ve vlaku se zbavujeme cukroví. V Břeclavi nastává další loučení s FRANTOU, ROMANEM, a ZDEŇKEM a PÁJOU. Přijíždíme do Brna. Ve Sputníku si nemůžeme dát koktejl, poněvadž není. Takže poslední a h ó ó ó j - rozchází se MILUNA s BÓŽOU, JOHANKA, SAM, JIŘKA a já - PAVLA.
