KONALO SE V

 
PRÁZDNINY S BRONTOSAUREM


MIKULOV 86
ZALOŽENÍ VELKÉ MORAVY
 
 
 
 
Prolog - SOBOTA 9.8.
      Ta památná sobota 9.8.1986 začala jako každý jiný den. Slunce vstalo jako by se nechumelilo (proč ba se také mělo v srpnu chumelit?), ptáčci zpívali, obilí zrálo, koupaliště byla plná a malý kostelík v jihomoravské vesničce Bavory, romanticky stulené na severozápadních svazích pohoří Pálava, ještě zdaleka netušil, že se stane svědkem něčeho neobvyklého.
      Já a Franta, na rozdíl od kostelíka, jsme to tušili - vždyť jsme následující události sami dopředu zaranžovali. Jak se ovšem přesně budou vyvíjet, to jsme neočekávali ani ve snu.
      Také účastníci - Karel, Ivan, Jana, Honza, Jarda, Bába, Věra, Srna, Pája, Pavla a Eifel (Judy a Hufa přijely později), kteří se do Bavor sjížděli různými dopravními prostředky, zřejmě neočekávali něco, co se prožívá každý den.
      Sraz v Bavorech jsme určili na 15:30 hod. Zhruba v 15:00 jsem došel na místo, vyzbrojen ve stylu ,,místo na diskotéce omylem na vandru"- džínová vesta, spacák v ruce, ohyzdně žlutá kabela s Abbou. Abych nemusel nic vysvětlovat, byl jsem pro jistotu němý. S účastníky jsem se domlouval psaním na papírky; nechal jsem si říkat Ivan (čti Ajven). Také Franta se nedal zahanbit - polobotky, tesilové kalhoty a parádní košile udělaly své.
      Teď už jsme čekali jen na 2 účastníky, kterým jsme do dopisu přiložili zprávu, kde je první vzkaz. V 16:00 nikdo nikde. V 17:00 nikdo nikde. To už začal být Franta lehce znepokojen. V 17:30 odlákal Karla, řekl mu co a jak a požádal ho o pomoc. Karel nalákal lidi na hledání zprávy na kostelíku. Počínal si tak obratně, že zprávu ani nenašel on, ale Jana. Po mírných obtížích s jejím sestavením jsme se vydali na Stolovou horu - další postupný cíl.
 
 
 
Vedl nás Ivan (čti Ivan), takže se šlo ,,zkratkou" - a mysleli jsme, že vypustíme duši. Při 30 °C lézt do takových kopců s těžkými zavazadly je lahůdka.
Tuto lahůdku si zvlášť vychutnal Jarda - na zádech nesl již od pohledu těžký a neforemný lodní vak. Jak vidno, vydatně ho při tom morálně podporovala Bába.
Nakonec jsme všichni ve zdraví dospěli na Stolovou horu. Tam na nás na trianglu čekala další zpráva. Podle ní jsme se převlékli do velkomoravských ,,růch" a odebrali jsme se ke Kočičímu kameni.
 
 
 
      Na Kočičím kameni jsme měli složit píseň. Vzhledem k tomu, že jsem byl ,,němý" jsem se nemohl příliš zapojit.
V dalším úkole jsme děckám stanovili, aby si holky zavázali oči a zbytek cesty do Mikulova jsme je vedli my, kluci. Já jakožto němý jsem vedl Bábu. Nemohl jsem se s ní akusticky dorozumívat a varovat ji před překážkami, takže mě pořád někam padala.
Na zámku jsme si připravili lehčí svačinu a po jejím zkonzumování jsme vyrazili na náměstí. Po složitém luštění šifry si účastníci zavázali oči a já s Frantou jsem je vedl na Kopeček. Tam si oči odvázali a naskytl se jim pohled na noční Mikulov, který byl odměnou za prožité hrůzy a utrpení. J8 už jsem také promluvil a z Ivana jsem se převtělil do Bóži resp. Mojmíra I.
      Děcka šly brzo spát, aby si prý odpočinuly po namáhavém dni. Chuděrky netušily, že je to jen nesmělý, odpočinkový začátek.
 
 
 
1. den - NEDĚLE 10.8.
Když se v neděli
děckám naskytl tento
pohled ze Stolové
hory, měly přibližně
jednu šestinu svého
putování za sebou …
      V neděli jsme vstali brzo a vydali se přes Pálavu. Šli jsme přes starou známou Stolovou horu, dále přes Sirotčí hrádek, Děvín na Děvičky. Po cestě jsme hráli několik drobnějších her, např. Pako.
      Na Děvičkách měl čekat Tonda Buček z ČSAV, aby nás provedl po Dně. Samozřejmě nepřišel, takže jsme šli na Dno sami. K Dyji jsme šli podle citu, takže k ní dospěli cca 500 m od mostu,jehož polohu jsme pouze tušili. A tam došlo k události tak hrůzné, ještě teď mě při vzpomínce vyráží ledový pot na čele, vlasy vstávají a běhá mráz po zádech. Ztratili jsme Eifela. Ale pěkně od počátku. Podle pozdějších výpovědí očitých svědků, zejména samotného Eifela (který byl vyslechnut později, když už byl schopen vypovídat), to bylo takhle:
      U Dyje jsme já a Eifel šli do vody, abychom zjistili, zda jde řeka přebrodit. Na protější straně jsem Eifelovi oznámil, že se vydávám po břehu, abych zjistil kde je most. Eifel souhlasil a prohlásil, že plave zpět. Kupodivu zpět nedoplaval v lidsky pochopitelném -čase a skupina, která čekala na prvním břehu a která se domnívala,že Eifel šel se mnou po břehu protějším, se pomalu vydala s mými a Eifelovými věcmi vydala ,,nám" naproti ke kýženému mostu. Tam jsem se s nimi setkal. Pod mostem jsme se vykoupali a v klidu odcházeli. Až po cestě si někdo vzpomněl, že Eifel chybí.Vzal jsem od kohosi jeho věci a pádil zpět.
      Potkal jsem ho na cestě mezi místem jeho ,,ztracení" a mostem, jak bosý a ve slipech elegantně kráčí po štěrkové cestě jako fakír, se zoufalstvím v očích. Vydal jsem mu jeho věci a jali jsme se stíhat naše lidi.*/
      S Eifelem jsme pak již jen jednou tréninkově přebrodili ( resp. přeplavali ) a bez větších nesnází jsme se zcela vyčerpáni doplazili do Dolních Věstonic, odkud měl jet autobus do Mikulova. Kupodivu tam již byli ostatní, ačkoliv měli být v Pasohlávkách. Autobus, který měl jet do Mikulova, k úžasu nás všech jel, a to dokonce do Mikulova.



*) Uznávám, že zde zůstává ještě mnoho nevyjasněného, např. kde byl Eifel vlastně v době, kdy měl plavat zpět, proč člověk, který nesl jeho věci, nepostrádal do nich majitele, atd. Osobně se domnívám, jak jsem již uvedl ve svém pětisvazkovém díle ,,Eifel ve světle moderní vědy",že se tento člověk ocitl na čase v jiném časoprostoru a my ostatní jsme se stali obětí davové halucinace. Příčinu těchto jevů nedokáži zatím uspokojivě objasnit. Pozn. Autor
 
 
 
      Po příchodu na zámek jsme zjistili, že je nás o jednoho více. Přijela totiž další účastnice - Judy.
      Po celodenním putování jsme byli příjemně unaveni, takže jsme šli okamžitě na kutě. Někteří vytrvalci ještě diskutovali se zahradníkem, který byl v obzvláště sdílné náladě, ale i je brzo přemohla únava a odebrali se do říše snů.
 
 
 
 
2. den - PONDĚLÍ 11.8.
V pondělí jsme začli pracovat. Dodávka nás dovezla na vinohrad za Dolní Bojanovice a tam ve žhavém letním slunci jsme sbírali kameny na dláždění nádvoří zámku do nákladních aut.
      Po příchodu na zámek jsme zjistili, že je nás o jednoho více. Přijela totiž další účastnice - Judy.
      Po práci, abychom si trochu odpočli, jsme hráli oddychovou hru "Bez kyslíku". Již název napovídá, o co asi šlo. Běhalo se na pěti okruzích, z nichž obzvlášť populární byl "trnitý". Zejména Jarda si tento okruh oblíbil a vydával se na něj znovu a znovu, nedbaje šrámů. Pozoruhodné bylo mimo jiným i Karlovo zabloudění mezi zámkem a mikulovským náměstím.
      Pája měla polámané koleno, takže místo ní běhal Franta. Nutno uznat, že jsme ve městě budili zaslouženou pozornost.
      Večer jsme zapálili táborák. Hráli jsme na kytaru, četli povídky, hráli hry atd. Spát jsme šli brzy - již v jedenáct hodin, abychom se posílili na zítřejší pracovní výkony.
3. den - ÚTERÝ 12.8.
      V úterý se pracovalo opět na vinohradu. Franta jen tak, aby nás pobavil ztratil hodinky.
      Odpoledne vypukla bouře, takže původně plánovaná hra Lízátka byla odložena.
      Večer jsme hráli "Cílové hodnoty": děcka zařazovaly životní hodnoty podle důležitosti, kterou jim přikládaly.
      Ještě na jednu událost nesmím zapomenout. V úterý mě zavolal redaktor J. Filo z brněnské Mladé fronty. Na základě tohoto telefonátu vznikl pak o našich PsB velmi "originální" článek - svěží toť dílko naší žurnalistiky.
 
 
4. den - STŘEDA 13.8.
      Práce se ve středu přesunula na zámek, kde většina z nás terasovala svah pro budoucí ukázkový vinohrad.
Po práci jsme potřebovali zchladnout. Proto jsme navštívili jeskyni na Turoldu. Bylo to velmi zajímavé. Prolezli jsme co se dalo a přesto někteří z nás, jako třeba Jarda, byli kdesi v jiných zákoutích jeskyně.
Takto jsme se stravovali - po anglicku. Ve stoje, kolem kulatého stolu.
      Večer jsme si zkusili psychohru, zvanou Koloseum. Pomocí lampiónů a svíček jsme vytvořili intimní prostředí, takže jsme se do hry plně zabrali. Toto soustředění přerušil jen hořící lampión, což se pro velký úspěch ještě jednou opakovalo.
 
 
 


Krátce po půlnoci, tj. v časných ranních hodinách dne 14.8.1986, došlo k významné události. Ve sklepě mikulovského zámku účastníci PsB Mikulov 86 vykonali slib, že se budou snažit svým dílem přispět k tomu, aby v Mikulově mezi Brontosaury vládl duch kamarádství a vzájemného respektování, aby se sem lidé rádi vraceli.
Tímto okamžikem byla založena

VELKÁ MORAVA,

Společenství lidí, kteří mají k sobě blízko a které pojí podobnost názorů a zájmů.
Do tohoto společenství mohou být přijati noví členové, pokud jejich jednání bude v souladu se zásadami, obsaženými ve slibu. Zpronevěří-li se člen Velké Moravy hrubě slibu, může být z tohoto společenství vyloučen.

Ustavující členové:

Bába, Bóža, Eifel, Franta, Honza, Hufa, Ivan, Jana, Jarda, Judy, Karel, Pája, Pavla, Srna, Věra.


 
   
 
 
5. den - ČTVRTEK 14.8.
Ve čtvrtek se pokračovalo v terasování. Vyskytla se nečekaná technická překážka - pod zemí jsme objevili přívod vody pro celý zámek. Tento přívod musel zůstat v nezámrzné hloubce, což postup prací velmi komplikovalo a tím i zpomalilo. Ale pracovali jsme s chutí dál, protože to byla práce zajímavá.
      Odpoledne tentokrát nebyla bouřka, takže jsme hráli na Turoldu hru "Lízátka". Děcka běhaly a hledaly slova, aby sestavily citát Johna Lennona: "Utrhnul jsem květinu - zvadla. Chytil jsem motýla - zahynul mi v dlani. Pochopil jsem, že krásy se lze dotknout jen srdcem."
      U večerního ohně jsme hráli dvě větší hry. Jednak to bylo sociodrama - řízená diskuse na téma životní prostředí z hlediska ředitele závodu.
      Další hrou byla Margareta - klasická jednoduchá (co do pravidel) psychohra, která i tentokrát na všechny velmi zapůsobila.
6. den - PÁTEK 15.8.
Je to neuvěřitelné, ale v pátek nabraly události ještě větší spád.
Pracovali jsme opět na terase. Někteří z nás se do práce natolik zabrali, že ji jen neradi opouštěli.
Po práci jsme si s Frantou Uhlíkem prohlédli některé mikulovské lahůdky - Salla terrenu, věž, synagogu, Dittrichsteinskou hrobku. Jsou to místa, která nejsou veřejnosti běžně přístupná. V hrobce bylo přímo strašidelně.

Pohled, který se nám naskytl z věže mikulovského zámku
 
 
      Před večeří, aby nám vyhládlo, jsme si na Kopečku zahráli Špačka. Je to původní hra starých Slovanů. Jak bylo možno pozorovat, je úspěšná i ve 20. století.
      Po setmění jsme zahájili oheň. Tentokrát ale né na terase, ale pod "vyhlídkovou borovicí". Po čtení Racka jsme děcka odesílali na Vigílie. To již ale bylo po půlnoci, takže přejdu na den:
7. den - SOBOTA 16.8.
      Cílem Vigílií byla Lednice, kam jsme děcka odesílali po dvojicích.
      Já šel s Hufou a Byl jsem tak ospalý, že jsem střídavě padal do pravého a levého příkopu. Asi 5 minut před námi šli Franta s Janou. Přibližně půl hodiny od Lednice, asi ve 4:00 ráno, jsme zahlédli Frantu s Janou, jak se ukládají k spánku ke stohu slámy. Na nic jsme nečekali a udělali jsme totéž. Už při pádu k zemi jsem spal.
      V 6:00, do růžova vyspaní po vydatném dvouhodinovém spánku, jsme vyrazili k Lednici. Sraz byl u minaretu, kam se do 9:00 připlazily všechny dvojice. Vyšplhali jsme se nahoru a pohled na areál lednického zámeckého parku byl odměnou za absolvované 102 schody.
      Po minaretu jsme navštívili zámek. Prohlídka byla výborná, protože jsme ji měli soukromě s naším známým průvodcem Igorem Valešem. V každé místnosti jsme si lehli a než jsme usnuli, poslouchali jsme výklad. A aby nám nebyla zima (venku bylo jen asi 30°C), prošli jsme si ještě skleník.
      Po obědě jsme se přepravili do Valtic. Kousek autobusem, zbytek pěšky. Ve Valticích jsme navštívili tamní Brontosaury. Prohlédli jsme si zámek a místa, kde valtičtí Brontosauři pracovali. Já jsem mezitím navštívil s Ivanem doktora, neboť měl porouchaný prst (Ivan). Byl velmi neochotný (doktor).
Před odjezdem vlaku do Mikulova jsme se ještě povozili na ruském kole a báječně se přitom vyřádili.
V Mikulově jsme uložili děcka ve 20:30 spát s tím, že je o půlnoci vzbudíme.
 
 
Epilog - NEDĚLE 17.8.
      O půlnoci jsme s Frantou a Čibukem (který k nám přijel z Valtic) ještě samozřejmě neměli připravený oheň, ačkoliv jsme se snažili, jak jsme mohli. Připravený byl až o půl jedné, kdy jsme vzbudili děcka. Ani nás moc nebily.
      Nejdřív byla recepce u kulatého stolu. Jedlo se všechno - rybičky, pudink, sýr, kompoty, …
      Pak jsme vyrazili na Kopeček, abychom se ještě před odjezdem pokochali pohledem na noční Mikulov.
      No a o půl čtvrté (!) jsme zapálili závěrečný táborák. Hrálo se na kytaru, hry, já a Franta jsme dostali dárečky na památku od děcek. To už se začalo rozednívat a my jsme uspořádali filmové představení "Východ slunce nad Kopečkem". Všude byla modrá obloha, pouze nad Kopečkem černý mrak. Takže než opravdu vyšlo, jsme hráli divadlo my a děcka.
Poté co slunce pracně vyšlo, jsme se šli naposled projít po Mikulově ve slovanských "růchách". Prováděli jsme přitom různé nezbednosti.
      Pak jsme uklidili a nezbylo nám než se rozejet domů.
      Tím skončily Prázdniny s Brontosaurem Mikulov 86. Snad nemluvím jen za sebe, když napíši, že na ně budu vždy rád vzpomínat.
Mojmír I. (Bóža)