Tento zápis byl vytvořen po 15-ti letech, proto prosím o shovívavost. Pokusil jsem se zachytit atmosféru, lidi, prostředí. Vracím se do minulosti...
PsB Moravská Chrastová (okr. Svitavy) jsou pro mě ty nejlepší co jsem kdy vedl. Možná je to tím, že je se mnou vedli lidé jako Laďa Brabec, Jirka Svoboda a Míša Tylečková. Možná proto, že jsme spali na koupališti v klubovně místních ochráncu přírody. Možná proto, že se zde sešli lidé, kteří byli skvělí.
(Seznam zúčastněných je uveden na konci tohto vyprávění)
Začátek, který jsem si vymyslel, byl hrozný. Lidé šli cca 25 km z Moravské Třebové do Moravské Chrastové. Klasicky jeden z nich měl informace pro všechny. Ten podle všech Murphyho zákonu nepřijel. Laďa, který byl tajně nasazen do skupiny nechtěl svoje náhradní informace dát nebo je zapomněl, to už si nepamatuji. Výsledkem toh všeho bylo, že přišli o dost pozdě Já jsem je vítal v bazénu na nafukovacím lehátku. Byl sice srpen, ale o pulnoci prostě teplo není ani v létě. V bazénu plavalo přesně 20 misek ve kterých hořely svíčky. Každý si měl vylovit jednu misku. Bohužel vítr zahnal misky k okraji bazénu, takže nikdo nemusel do vody. Celé zahájení mělo ještě jeden podtext, který jsem si vubec neuvědomil. Když se podíváte na datum zjistíte, že se jedná o den, kdy došlo k okupaci naší země vojsky varšavské smlouvy. A když odečtete od letopočtu počet misek... Myslím, že bych těžko někomu vysvětlil, že to nebyl záměr.
Jinak to byly klasické prázdniny, takže více jak polovinu kluku jsem znal, protože sehnat nové chlapce byl vždy problém. Děvčata byla až na pár vyjímek nová.
Pracovali jsme v lese při obžínání stromku. Lesáci neměli nikdy moc peněz a tak nám to vynahradili otevřením účtu v místní prodejně potravin. Z tohoto duvodu se práce služby, která vařila stala velice zajímavou a připravované pokrmy byly čím dál víc rafinovanější. Po obědě nám trvalo vždy nejmíň hodinu, než jsme mohli začít hrát nějaké hry. Jednalo se jak o klasické záležitosti jako fotbal, lovci kožešin, hutututu, divadlo, batikování šátku, bingo, matematico, ale i novinky čerpané ze Zlatého lipnického fondu jako např. Nepálský běžec (pošťák) ap. Každé ráno jsme zahajovali rozcvičkou, což byl jeden country taneček.
Práce v lese byla dost namáhavá, ale nakonec jsme těch pět pracovních dní nějak zvládli. Na závěr jsme zařadili klasiku „petrachtaci“, čili putování dvojic po okolí. Úkoly byly záludné a těžké, ale všichni se jich zhostili se ctí. Po návratu (sobota odpoledne) je čekala slavnostní večeře (čína) a potom závěrečný táborák . Při púlnočním loučení jsme se drželi za ruce v kruhu a každý mohl vyjádřit své pocity. Překvapilo mě, že jsem neslyšel nějaké omšelé fráze, ale byli to upřímná slova, nad kterými člověk dlouho přemýšlel. V neděli už jen smutné loučení a odjezd domu.
Sám sebe jsem se vždycky ptal, jestli to co jsme dělali bylo správné a jestli jsme to dělali dobře. Dodnes to nevím. Ale vzpomínky, které mám jsou super a mužu vám říct, že za těch 15 let jsem měl nejednu těžkou chvilku, ale právě vzpomínky na ty nádherné letní dny mě vždycky pomohly. Nemusíte mi věřit, ale je to tak.
Dědek |
